Dina Štěrbová popisuje svoji cestu na Noshaq - až z toho naskakuje husí kůže

Dina mě odkázala na její článek, který sepsala pro časopis Everest v roce 2014. Je to obdivuhodná ženská, skoro by člověk řekl - blázen. Při přečtení článku člověk žasne, co všechno na cestě k vrcholu musela zvládnout.

Velkolepá dámská jízda (1977)

Ve stejném roce také odjíždí do Hindúkuše na „devizák“ také dvoučlenná dámská výprava, iniciovaná Dinou Štěrbovou. Jejich cílem byl výstup Západním pilířem na Nošak. Dina o tom vypráví:

„Úmysl, který jsme v roce 1977 pojaly s mojí tehdejší spolulezkyní Martou Melzochovou v podobě soukromé prázdninové cesty do Vachánského Hindúkuše, byl výrazem mého rostoucího zoufalství nad tím, že když něco nepodniknu,nikdy na pořádně vysoký kopec nevylezu. A tak jsme si s Martou sehnaly s velkými potížemi tzv. devizový příděl, dohromady pro obě asi 500 USD a v podstatě naslepo jsme vlakem vyrazily 7. 7. 1977 vlakem nejprve do Moskvy a odtud,opět vlakem směr Termez,co je malé městečko na břehu Amu Darji, odkud 3x týdně vyrážela na afghánskou stranu malá loďka v rámci jakéhosi miniaturního „malého pohraničního styku“,který měl sloužit setkávání rozdělených tádžických rodin. O 2 roky zde Rusové vybudovali most, po kterém jejich armády přepadly Afghánistán (invaze začala v podstatě již v roce 1978). Vlekly jsme asi 100kg výstroje, výzbroje a jídla, potřebného k vylezení vysoké sedmitisícovky.

Naše cesta byla od začátku do konce poznamenaná řetězem neuvěřitelných potíží, které jsme vždy nějakým zázrakem překonaly. Po 10 dnech od odjezdu se nám v Kábulu podařilo přesvědčit velkorysého a neuvěřitelně přejícného A.Zawadu ,aby nás „připsal“ na seznam své polské expedice, která se skládala asi ze stovky lidí, rozdělených do skupinek směřujících do různých údolí Vachánského Hindúkuše. Podařilo se nám tím obelstít alibistické pracovníky naší ambasády, kteří v nás spatřovali nebezpečné šílenkyně ,které by mohly ohrozit jejich kariéru. Co ale čert nechtěl, v následujících dnech byla po cestě na Bamyán postřelena moje kamarádky Marta a tím pádem jsem se octla v situaci členky jednočlenné expedice. Do Váchánu jsem odjela sama, nejprve autobusem do Kundusu a pak letadýlkem do Fajzabádu v Badachšánu, pochopitelně plna strach a bez cepínu jsem nešla ani na WC. Situace samotné ženy v zemi jako byl a také dnes je Afgánistán, to bylo docela přirozené.

Odjela jsem s tím, na jakýsi „reverz“ pro tajemníka ZÚ, že z ČSSR zajistím potvrzení úřadu, že s tímto mým horolezeckým počinem souhlasí-co jsem předem věděla, že není v mých silách. Kvůli tomu jsem po celou dobu čelila hrozbě zatčení na základě zásahu českého ZÚ! Mým štěstím bylo jen to, že nevěděli, kde přesně jsem a mezitím se mi podařilo z Fajzabádu do Váchánu odjet najatých autem, totálně rozbitým ruským Vazem. Do Qazi-Dehu,východiska do doliny pod Noszak, jsem dorazila 3. 8. a tam jsem si najala 3 místní nosiče, se kterými jsem dne o dva dny později dorazila do BC ve výši cca 4500m pod nejvyšší horou Afghanistánu. Nevím, jakým zázrakem jsme den předtím přebrodili Mandaras, kde jiné expedice celý den montovaly zajišťující lana. Téměř jsem se sice utopila, ale za půl hodiny jsme byli na druhé straně.

V BC bylo několik výprav, včetně toruňské části Zawadovy výpravy, která se ke mně chovala fantasticky, zcela jinak, než např. I. Gálfy ,který mi před časem řekl, že nikdy do své výpravy nevezme ženu. Od 6. 8. jsem si začala postupně na místa tří výškových táborů vynášet věci (1. VT 5200 m,2. VT 6200 m,3. VT cca 7000 m). Byla jsem v aklimatizaci posunuta proti všem,takže jsem se řídila svými možnostmi, nicméně,již 13. 8. vyrážím nahoru s úmyslem dojít až na vrchol což byl omyl. Z 6900 m jsem se musela vrátit. Podařilo se mi ale zmobilizovat se a zregenerovat síly (poté, co jsem byla na prahu akutní horské nemoci) a 16. 8. vyrážím znovu do 2. VT a další den do 3. VT po překonání skalního stupně asi 2-3 délky. Zde nocujeme spolu s Leszekem Zaleskym,“opožděným Polákem“ a dalšího dne vyrážíme k vrcholu. Noszak má vrcholy 3, poslední je ten nejvyšší, hlavní. Dorazila jsem tam ve 14.50, Leszek o hodinu po mně. Po cestě jsem absolvovala několik strmých výšvihů, protože cestu po hřebeni jsem zavrhla, byla delší. Sníh byl ubitý a fantastický, akorát na hroty maček. Pak jsme s Leszkem sestoupili, byl ale ve špatném stavu a v noci v 7000 m měl krizi, musela jsem mu píchat jakousi injekci, kterou měl s sebou. Pak jsme sestoupili, právě včas, abych mohla spolu s Poláky využít toho, že jim přišli zdola nosiči. Nošak, téměř 7 a půl kilometru vysoký, byl mojí velkou satisfakcí a hlavně morální podporou pramenící z vlastní zkušenosti, že dobře snáším fyzickou námahu ve výškách. Bez něj bych nikdy později nebyla vylezla své 2 osmitisícovky.