Tak jsme zpět v civilizaci. Když jsme doma hledali, kam se v Peru vydáme na aklimatizaci, narazili jsme na spoustu různě náročných možností. U Alpamayo treku bylo psáno, že je to jeden z nejtěžších, turistů na něj chodí málo,místní tam taky nežijí a není tam telefonní signál. V případě jakéhokoliv problémů, je těžké se dostat odsud pryč. Vždy je potřeba projít přes sedla, která mají skoro 4900 m. A to nemluvím o tom, že i aklimatizace se nesmí podcenit...Lenka už druhý den spí...  

Bilance Alpamayo treku:  Délka 7 dni, ujito cca 100 km, nastoupá no cca 4000 m, přechod přes 5 sedel, ztracený a vyčerpaný Polák... asi jsme pro něj byli malý zázrak. Dali jsme mu trochu jídla, i když sami jsme byli v minuse, horký čaj, suché ponožky, půjčili péřovky, karimatku a na pár hodin bezpečí stanu. Chudák byl půl hodiny před tmou zmrzlý, mokrý a zcela vyčerpán. Nemohl ani chodit. Šel se skupinou nosičů a oslů a ti se mu ztratili. Neměl  sebou proto nic. Šel na lehko.Dojít do civilizace znamenalo min. dva dny celodenního pochodu s přechodem vysokých sedel. Od třetího dne na antibiotikách......paradoxně to ale podle saturace vypadá, že nejlépe aklimatizovaná je právě Markéta... ale krása. Hory, koně, lamy...

Hned druhý den se spí ve výšce přes 4600 m a pak se překračují sedla, která mají přes 4800 m. Je to krasný trek, viděli jsme Alpamayo v celé své kráse, nádherné Nevado Santa Cruz a vůbec. Černé Cordillery jsou nádherné.

Dnešní den nekompromisní...pořád do kopce....poslední půlhodinu padali sněhové krupky. Teď už jsme ve stanu 4606m.
Zítra bude asi nejtěžší den.

1.den treku Alpamayo
Jsme ve výšce 3950 m v kempu Los Cedros...který jsme přejmenovali na ....Los Hovnos...
Snad náš stan nechají býci na pokoji ...zítra 4627m Laguna Cullicocha..

ilustrační foto

Aklimatizační trek k Laguna Churup 4450m. Aklimatizace může sakra bolet. Vyrazili jsme brzo ráno z cca 3600 m. Krasné počasí, kaktusy, osli, spousta květin, milí místní v sombrerech a hezké hory. Zdenda s Ivou šlapou skvěle. Já relativně taky, bohužel jen do asi 3900 m. Tam přichází zlom. Začíná mi docházet dech, s přibývající výškou mi začíná být blbě od žaludku, později se mi chce i zvracet. Táhnu se nahoru neskutečně pomalu. Když mi zbývá posledních 200 výškových metrů, Zdenda i Iva už se váli u laguny. Ale ten kousek už dám. Sice zajištěna část těsně před koncem mi dá ještě pořádně zabrat. Nicméně i já se nakonec kochám lagunou a válim se na břehu. Sestup dolů v pohodě i pro mě. Sejdeme dokonce tak, že kolektivo právě přijíždí. Ještě nás místní obdaruji pečenými brambory. Pak už frčíme do Huarazu. Tam si dáme zase kuře s hranolkama, odezní i bolest hlavy a večer balíme na další, tentokrát šestidenní trek kolem Alpamaya.

V Huarazu jsme dokoupili potřebné věci a dnes vyrazíme na jednodenní aklimatizaci. Foto včerejší Huaraz.Přejezd do nadmořské výšky rovnou kolem 3000 metru s námi naštěstí zacvičil jen málo. Jinak v Huarazu se dá k jídlu všude sehnat kuře s hranolkama.Na trek se toho moc nakoupit nedá...čínské polívky,pečivo,sušenky,draze sýr a čokoláda.A Iva se Zdenálem valí Španělsky.Docela jim to jde .Na ulici se dokázali zeptat na cestu a pochopit,co nám říkají.Ale kolektivo... (něco jako místní bus)... jsem musela sehnat já...Španělštinou nepolíbená..Neměli na to nervy.

Kompresní fusky Nanosilver fungují.Po dvanáctihodinovém letu nenatekly..Super!!!!

Konečně jsme v Huarazu. Ubytování zajištěné  přes net je moc hezké a máme luxusní výhled z pokoje na Huascaran a naše Chopicalqui. A k naší první snídani jsme dostali čaj z koky...Uaa...

Noční cesta busem...

Výhled z pokoje...

První ochutnání koky...

Přistáli jsme v Limě. Při čekání na batohy po nás šel pes, co hledá drogy. Nejvíc dorážel na tašku Ivy. Musela na kontrolu a ukázalo se, že pejska zaujal Ivin poslední Český řízek...