Tak se nám čas do odletu rychle krátí. Připadá mi, že to je včera, kdy jsme se všichni rozhodli, že na Noshaq letos jdeme. Tehdy mi expedice připadala neskutečně daleko. Ale už je to pomalu tady. Létíme za 4 měsíce a před pomalu vyvstává práce, která s expedicí souvisí. Teď je na řadě vyřízení víz do Tádžikistánu a získání speciálního povolení GBAO, které je nutné pro pobyt v oblasti Horního Badachšánu (Gorno-Badachšan Avtonomnaja Oblast).

Sice touto oblastí budeme jenom projíždět, ale bohužel jsou kontroly neúprosné, takže i my musíme toto povolení mít.

Horní Badakšán je autonomní oblast,která se nachází na východě Tádžikistánu v pohoří Pamír.

Jedná se o poměrně izolovanou oblast, jediným spojením se zbytkem světa je Pamírská dálnice, která vede z Dušanbe podél afgánské hranice do hlavního města autonomní provincie Chorogu a poté se v půlkruhu stáčí k severu do kyrgyzského města Oš.

Popis oblasti

Kvůli absenci jakékoliv komunikační sítě se Horský Badachšán skládá z mnoha izolovaných údolí, jejichž obyvatelé mají autonomistické sklony, tudíž se nedá hovořit o tom, že by Horský Badachšán disponoval nějakou centrální vládou. Etnicky se obyvatelstvo skládá z mnoha národností hovořících několika íránskými jazyky. A tak jediným jednotícím prvkem, který zároveň stojí v opozici ke zbytku Tádžikistánu, je vyznávání specifické formy islámu – ší'tského směru ismáilíja.

Život obyvatel

Přestože obyvatelé Horského Badachšánu v tádžické občanské válce převážně podporovali Islámskou stranu obrody, sami netíhnou k extremismu nebo fundamentalismu. Avšak existuje mezi nimi antagonismus vůči sousedním afgánským Paštunům a naopak pocit spřízněnosti s tádžickou minoritou v Afganistanu.

Za sovětské éry došlo ke zvýšení životní úrovně a rozvoji infrastruktury. Stalo se zvykem, že obyvatelé odcházeli do centrálních oblastí Tádžikistánu či do Ruska a vraceli se jako kvalifikovaní a vzdělaní lidé. Proto lze i dnes mluvit o vysokém potenciálu tamního vzdělaného obyvatelstva a inteligence s orientací převážně na Rusko. Kromě toho se tu i nachází zásoby uhlí, zlata a barevných kovů.

I přes mírné zlepšení situace v oblasti zůstává katastrofální a Horský Badachšán je závislý na humanitární pomoci, které proudí z kyrgyzského Oš. Nejčastějším dárcem pomoci jsou islámské humanitární organizace.

Obchod s drogami

Po rozpadu Sovětského svazu životní úroveň rapidně poklesla. Lidé se začali zapojovat do obchodu s narkotiky, která pochází z afghánských makových polí. Skrz Horský Badachšán vznikla jedna z hlavních cest na západní trhy.

Přes propustnou, obtížně kontrolovatelnou hranici se drogy pašují do města Chorog, pak po Pamírské dálnici do kyrgyzského Oš a poté dále do Moskvy. Toto pašování mělo za důsledek vzestup narkomafií a někteří politologové hovoří o tomto regionu jako o středoasijské Sicílii.

Subregiony

Samotný Horský Badachšán lze rozdělit na tři subregiony:

• Oblasti pod Pamírem – okresy Darvaz a Vanč. Jsou jedinou spojnicí mezi Horským Badachšánem a zbytkem Tádžikistánu, takže mají relativně vysoký strategický význam.
• Horský Badachšán – historicky a etnicky spjatý s afgánským Badachšánem. Tvoří jej okresy podél pamírské dálnice – Rúšán, Chorog a Šugnán a dále nedostupné a obtížně kontrolovatelné oblasti při jižní hranici s Afganistanem - okresy Iškašim, Váchán. Tvoří 44 % autonomní oblasti.
• Murgabský okres – od Dušanbe jedna z nejvíce izolovaných oblastí Tádžikistánu. Etnicky i komunikačně napojen spíše na kyrgyzskou Ošskou oblast.
• zdroj: https://cs.wikipedia.org/

Dina mě odkázala na její článek, který sepsala pro časopis Everest v roce 2014. Je to obdivuhodná ženská, skoro by člověk řekl - blázen. Při přečtení článku člověk žasne, co všechno na cestě k vrcholu musela zvládnout.

Velkolepá dámská jízda (1977)

Ve stejném roce také odjíždí do Hindúkuše na „devizák“ také dvoučlenná dámská výprava, iniciovaná Dinou Štěrbovou. Jejich cílem byl výstup Západním pilířem na Nošak. Dina o tom vypráví:

„Úmysl, který jsme v roce 1977 pojaly s mojí tehdejší spolulezkyní Martou Melzochovou v podobě soukromé prázdninové cesty do Vachánského Hindúkuše, byl výrazem mého rostoucího zoufalství nad tím, že když něco nepodniknu,nikdy na pořádně vysoký kopec nevylezu. A tak jsme si s Martou sehnaly s velkými potížemi tzv. devizový příděl, dohromady pro obě asi 500 USD a v podstatě naslepo jsme vlakem vyrazily 7. 7. 1977 vlakem nejprve do Moskvy a odtud,opět vlakem směr Termez,co je malé městečko na břehu Amu Darji, odkud 3x týdně vyrážela na afghánskou stranu malá loďka v rámci jakéhosi miniaturního „malého pohraničního styku“,který měl sloužit setkávání rozdělených tádžických rodin. O 2 roky zde Rusové vybudovali most, po kterém jejich armády přepadly Afghánistán (invaze začala v podstatě již v roce 1978). Vlekly jsme asi 100kg výstroje, výzbroje a jídla, potřebného k vylezení vysoké sedmitisícovky.

Naše cesta byla od začátku do konce poznamenaná řetězem neuvěřitelných potíží, které jsme vždy nějakým zázrakem překonaly. Po 10 dnech od odjezdu se nám v Kábulu podařilo přesvědčit velkorysého a neuvěřitelně přejícného A.Zawadu ,aby nás „připsal“ na seznam své polské expedice, která se skládala asi ze stovky lidí, rozdělených do skupinek směřujících do různých údolí Vachánského Hindúkuše. Podařilo se nám tím obelstít alibistické pracovníky naší ambasády, kteří v nás spatřovali nebezpečné šílenkyně ,které by mohly ohrozit jejich kariéru. Co ale čert nechtěl, v následujících dnech byla po cestě na Bamyán postřelena moje kamarádky Marta a tím pádem jsem se octla v situaci členky jednočlenné expedice. Do Váchánu jsem odjela sama, nejprve autobusem do Kundusu a pak letadýlkem do Fajzabádu v Badachšánu, pochopitelně plna strach a bez cepínu jsem nešla ani na WC. Situace samotné ženy v zemi jako byl a také dnes je Afgánistán, to bylo docela přirozené.

Odjela jsem s tím, na jakýsi „reverz“ pro tajemníka ZÚ, že z ČSSR zajistím potvrzení úřadu, že s tímto mým horolezeckým počinem souhlasí-co jsem předem věděla, že není v mých silách. Kvůli tomu jsem po celou dobu čelila hrozbě zatčení na základě zásahu českého ZÚ! Mým štěstím bylo jen to, že nevěděli, kde přesně jsem a mezitím se mi podařilo z Fajzabádu do Váchánu odjet najatých autem, totálně rozbitým ruským Vazem. Do Qazi-Dehu,východiska do doliny pod Noszak, jsem dorazila 3. 8. a tam jsem si najala 3 místní nosiče, se kterými jsem dne o dva dny později dorazila do BC ve výši cca 4500m pod nejvyšší horou Afghanistánu. Nevím, jakým zázrakem jsme den předtím přebrodili Mandaras, kde jiné expedice celý den montovaly zajišťující lana. Téměř jsem se sice utopila, ale za půl hodiny jsme byli na druhé straně.

V BC bylo několik výprav, včetně toruňské části Zawadovy výpravy, která se ke mně chovala fantasticky, zcela jinak, než např. I. Gálfy ,který mi před časem řekl, že nikdy do své výpravy nevezme ženu. Od 6. 8. jsem si začala postupně na místa tří výškových táborů vynášet věci (1. VT 5200 m,2. VT 6200 m,3. VT cca 7000 m). Byla jsem v aklimatizaci posunuta proti všem,takže jsem se řídila svými možnostmi, nicméně,již 13. 8. vyrážím nahoru s úmyslem dojít až na vrchol což byl omyl. Z 6900 m jsem se musela vrátit. Podařilo se mi ale zmobilizovat se a zregenerovat síly (poté, co jsem byla na prahu akutní horské nemoci) a 16. 8. vyrážím znovu do 2. VT a další den do 3. VT po překonání skalního stupně asi 2-3 délky. Zde nocujeme spolu s Leszekem Zaleskym,“opožděným Polákem“ a dalšího dne vyrážíme k vrcholu. Noszak má vrcholy 3, poslední je ten nejvyšší, hlavní. Dorazila jsem tam ve 14.50, Leszek o hodinu po mně. Po cestě jsem absolvovala několik strmých výšvihů, protože cestu po hřebeni jsem zavrhla, byla delší. Sníh byl ubitý a fantastický, akorát na hroty maček. Pak jsme s Leszkem sestoupili, byl ale ve špatném stavu a v noci v 7000 m měl krizi, musela jsem mu píchat jakousi injekci, kterou měl s sebou. Pak jsme sestoupili, právě včas, abych mohla spolu s Poláky využít toho, že jim přišli zdola nosiči. Nošak, téměř 7 a půl kilometru vysoký, byl mojí velkou satisfakcí a hlavně morální podporou pramenící z vlastní zkušenosti, že dobře snáším fyzickou námahu ve výškách. Bez něj bych nikdy později nebyla vylezla své 2 osmitisícovky.

Už pár let spolupracují Horalé z Hané, nebo-li Markéta a Zdeněk, s českým výrobcem funkčního prádla Nanotrade, který vyrábí oblečení pod značkou nanosilver. „Měli jsme možnost otestovat toto oblečení v mrazivých podmínkách vysokých hor, ale i v tropických podmínkách a při různých sportech. Této značce zůstaneme věrni i nadále a letos zamíříme další kousky otestovat do peruánských And, kde se nám snad podaří se dobře aklimatizovat před vrcholnou akcí tohoto roku hindúkušským Noshaqem,“ popisuje plány Markéta

Koukněte, oblečení je nejen funkční, ale i slušivé :-)

www.nanosilver.cz

První a zatím také poslední "Češkou" slovenského původu, která na vrchol Noshaqu vystoupila, je legenda československého horolezectví Dina Štěrbová z Hynkova u Olomouce. V roce 1977 tímto stanovila československý ženský výškový rekord. Zajímavé na tom je to, že Dina v době výstupu ještě ale měla slovenské občanství.

Markéta s Petrou tak můžou v případě úspěšného výstupu být první a druhou Češkou a Slovenskou, kterým se to podařilo.

"Myslím, že jsem jediná z ČR,co vylezla Noshak. Bylo to v roce 1977, prakticky před invazí Rusů. Zvláštní na tom snad bylo, že jsem tam jela sama a vylezla solo, protože mi postřelili kamarádku a ta skončila v nemocnici," potvrdila Dina.

• nejhlubší zářezy na cepínu: Chan Tengri (7010 m n.m.), Chopicalqui (6 354 m.n.m), Stock Khangri (6 153 m n.m.)
• 28 let, vyrůstal v Olšanech u Šumperka, nyní výškově stagnuje v Praze a Winterthuru
• (Švýcarsko)
• povolání: PhD. student na MFF UK, vědecký asistent na ICP ZHAW

   Více zde: hikehitchhike.blogspot.cz

Více zde:  

Majky očima spolulezce a kamaráda Mrkvy:

Majky vyrůstal v Rudě nad Moravou v podhůří Jeseníků. I když měl od malička blízko k přírodě a k horám a jeho děda je poměrně známý místní horolezec, on sám se k horolezectví a k běhu se dostal  až po dvacítce. Do teď si živě vzpomínám na rok 2009, kdy jsme se spolu poprvé vydali na náš první velký společný výlet „expedice NIGHT-RIDERS“ - zimní noční přechod části jesenického hřebenu. Od té doby jsme oba propadli lásce k horám a Majky k tomu záhy přidal i běh na dlouhé tratě.

Postupem času jsme Jeseníky vyměnili za Tatry, Alpy a nakonec i Himaláje. Do ruky nám přibyl cepín, na nohy mačky, kolem pasu sedák a v hlavě neodolatelná touha jít stále výš a těžší cestou. Majky nebyl nikdy dobrý běžec na krátké tratě. Avšak jak kilometry přibývaly a soupeři odpadávali, dostával se Majky stále víc a víc dopředu, až se po desítkách kilometrů osamostatnil na prvním místě. Jelikož se již známe 20 let, musím říct, že stejně jak v běhu i v životě začal spíš nevýrazněji uprostřed davu, ale postupem času se dostával stále víc dopředu. Nyní běží svůj 28. kilometr, soupeřů před sebou jen hrstku a mnoho sil a odhodlání na další kilometry. Nikdo neví, jak nakonec dopadne, ale v mých očích je vítěz už teď.

• horolezec a ultramaratonista

• nejhlubší zářezy na cepínu: Chan Tengri (7010 m n.m.), Chopicalqui (6 354 m.n.m)

• dogtrekking: 2.místo v seriálu Rock Point Horská Výzva (2015), 1.místo Rock Point Horská Výzva 24 hodin

• 28 let, vyrůstal v Rudě n. Moravou, nyní se již zmenšuje v Zábřehu na Moravě

• povolání: sanitář na FNOL a věčný student

Více zde: hikehitchhike.blogspot.cz

.

Na expedicích točíme filmy. Ty se promítají na řadě festivalů po celé České republice a na Slovensku. Doufáme, že i náš nový film se bude líbit. Tady je ukázka z filmu Muztagh Ata - s kardiostimulátorem na sedmitisícovku, který získal třetí místo na festivalu Okem dobrodruha. www.dailymotion.com/video/x2opmc6_muztagh-ata-ukazka-trailer_travel

Do světa nás vysílá společnost, která je vlastně pořád na cestách. Díky podpoře OLOMOUCKÉ DOPRAVNÍ budou i Horalé z Hané letos hodně na cestách. Děkujeme

olomouckadopravni.cz/

Z původních pěti kroků jsem se dostala až na dvacet a tempo si držím. Sice fouká silný ledový vítr, ale tohle tempo mi stačí k tomu, abych tělo udržovala v zahřátém stavu, takže mi ani není zima. Krok za krokem stoupám k vrcholu Muztagh Aty, překračuji hranici sedmi tisíc metrů a pochvaluji si, že se mi jde dobře. Fyzicky také cítím, že na to mám. A tak jdu. Dvacet kroků, zastávka, dvacet kroků, zastávka… Letmý pohled na výškoměr na hodinkách ukazuje, že jsem ušla dalších sto výškových metrů. „Paráda,“ zaraduji se a na tváři se mi objeví spokojený úsměv. „Když takhle vydržím, za dvě tři hodiny bych mohla být na vrcholu,“ prolétne mi hlavou.

Na kopci fungujeme už skoro tři týdny. Tři týdny pendlujeme po stejné cestě nahoru a dolů, tři týdny roztápíme vodu z ledovce, tři týdny koukáme nahoru s hlavou zakloněnou směrem k vrcholu, tři týdny se těšíme na den D.

Po těchto třech náročných týdnech nabíráme v základním táboře síly k závěrečnému útoku. Užíváme si tak sladké nicnedělání, pálivou čínskou stravu, kamarády sviště, každou noční hodinu hýkající osla kousek od našeho stanu… Po třech dnech jdeme opět „do práce“. Nastává to, kvůli čemu jsme sem přijeli. Nahoru jdeme naposledy. Tentokrát s cílem pokusit se vystoupit na vrchol Muztagh Aty. Škoda jen, že luxusní slunečné a bezvětrné počasí právě skončilo. Vrchol je zahalen v oblacích a vítr začíná nabírat na síle. V jedničce (prvním výškovém táboře – cca 5400 m) si prožíváme večer bouřku. Vítr, který se v posledních dnech rozfoukal, zničil vyšlápnutou stopu. Snažíme se jít po paměti, přesto se ocitáme mezi jedničkou a dvojkou v trhlinovém poli. Raději se vážeme na lano, když nám po několikáté zůstane noha viset někde v prázdnu. Ve dvojce (druhý výškový tábor – cca 6200 m) už přes den nepadáme vedrem, ale jsme ukryti ve stanu, do trojky (třetí výškový tábor – cca 6800 m) se doplazíme po několikahodinovém boji s větrem. Vichr cloumá stanem, ledové krystalky pomalu zasypávají náš stan a předpověď od naší rosničky v Česku je skutečně „optimistická“: dnes vítr 60 km/hod., zítra 80 km/hod. a další dny má zesilovat na 100 km/hod. Druhý zdroj počasí hlásí v podstatě totéž, jen přidává ještě více na rychlosti. Noc je hodně větrná. Na to, že spíme skoro v sedmi tisících, chrupkám, jak mimino. Zdeněk se občas budí, aby se prodýchnul. S východem slunce vystrčíme hlavu ze stanu a konstatujeme, že je pořád stejně. Hodinu přemýšlíme, jestli jít nebo ne. Nakonec se shodneme, že to zkusíme, a když to nepůjde, vrátíme se.

Zdenda jde přede mnou, ale nijak moc ho neztrácím. Jde to dobře, jsem plná optimismu a jsem si jistá, že to dokážeme. Vítr nám sice síly ubírá, ale zatím se cítím v pohodě. „To snad ne,“ zděsím se. „Přece se mi teď nebude chtít na záchod,“ představa vykonání velké potřeby ve výšce 7100 metrů, ve větru, který má sílu tak 70 kilometrů v hodině a teplota se pohybuje hluboce pod mínus deseti stupni, se mi zdá neskutečná. Křeče v břiše po chvíli poleví a já s úlevou šlapu dál. Po pár minutách opět strnu. Fakt asi budu muset jít. Pár vteřin ještě přemýšlím, jestli se tahle přirozená lidská potřeba nedá nějak zaplašit a odložit na vhodnější chvíli. Bohužel vyhrává příroda. A nejen to, tahle příhoda odstartuje celou sérii chyb, které v několika následujících minutách udělám. Rozhlédnu se po vhodném „keříku“, za který by se před větrem dalo aspoň trochu skrýt. Ovšem na pláni není ani žádná terénní vlnka. Noc nic, takže rukavice, kalhoty dolů a nepárat se s tím. Za tu velmi krátkou chvíli mi ruce omrzají, nemám v nich žádný cit. V batohu mám velké péřové rukavice. Nemůžu je ale vůbec nahmátnout. Zmrzlá ruka není schopna v batohu hmatem nic identifikovat. Vytahuji ruku a strkám je do kapes. Kroutím se bolestí a za chvíli to zkouším znovu. Musím. Pokud nedám ruce do tepla, nedopadnou dobře. Až na několikátý pokus se mi daří jednu rukavici vylovit. Strkám do ní obě ruce. Brzy je trošku zahřeji. Potřebuji si připnout hůlky na batoh, nejsem schopná je v rukách udržet. Než se mi to podaří, ztrácím spoustu času. Zdeněk mi už zmizel z dohledu a ruce mi znovu mrznou. Podaří se mi je znovu uvézt do provozní teploty, tak pomalu stoupám dál. Celá akce mě ale rozhodila. Vůbec nejsem v pohodě. Nedaří se mi najít vhodné tempo, často stojím, dýchám, zkrátka ne a ne chytit pravidelný rytmus. Ten když mám, jsem schopná šlapat hodiny. Ale tentokrát to nejde. „Asi málo piju,“ bleskne mi hlavou. Ve stejném okamžiku shazuji batoh a vyndávám termosku. Teplý čaj mi udělá dobře. Připadám si mnohem lépe, než před chvílí. „Třeba to teď půjde, potřebovala jsem pít,“ mluvím sama se sebou. Vrátím pití zpět do boční kapsy batohu a znovu ho nahazuji na záda. V tom ztuhnu a civím bez hnutí na mou bílou termosku, která nabírá rychlost a uhání dolů svahem, až mizí neznámo kde. „Néééééééééééééééé,“ snažím se vzteky překřičet vítr. Vztek se mění v zoufalství. Jít bez vody nahoru je bláznovství. Dehydratace v takto vysoké nadmořské výšce řádně zacvičí se zdravým člověk, natož s člověkem, který nemá srdce úplně v pořádku. Bez doplňování tekutin by mohlo dojít k rychlému rozvoji výškové nemoci, otoku plic, otoku mozku a pokud by nebyl sestup dolů rychlý, tak i ke smrti.

Ještě v krátkém zmatení mysli zkouším jít kousek nahoru, ale vím, že to je jen proto, abych rozchodila, že se nahoru nepodívám. Nechci tomu věřit. Setina sekundy změnila vše, o co jsme se tady snažili. V dáli vidím Zdenka, který se za mnou vrací. „Dlouho jsem tě neviděl, tak jsem se šel podívat, co se stalo,“ říká mi a já ho smutně seznamuji s čerstvou novinkou. „Jsem bez vody“. On jí už také nemá moc. S bídou tak pro sebe, rozhodně ne pro dva na několik hodin. Sice jsme zhruba pouhých tři sta výškových metrů od vrcholu, ale v této výšce je už výstup hodně pomalý a nahoru by nám to ještě pár hodin zabralo. A pak bychom se museli dostat ještě dollů, což by také nějakou tu hodinku ještě trvalo. „Jdeme dolů,“ rázně rozhoduje a já ho poslechnu. Má pravdu. Takový hazard nám za to nestojí. Mrknu ještě na hodinky, v jaké jsem výšce a sestupuji za ním dolů. Na nový pokus už nemáme čas a i kdybychom měli, hlášená předpověď je na další dny špatná. Musíme dolů. Cestou přemýšlím a docházím k závěru, že zase takové fiasko to není. Dosáhla jsem výšky 7219 metrů což je na člověka s kardiostimulátorem určitě dobrý výkon.