Do Peru je to krapet daleko.Řízky jsme snědli,pivo vypili.Teď nás čeká dlouhatánský let.Tímto drobečkem poletíme na druhou stranu zeměkoule dvanáct a půl hodiny...Uf...A po příletu nás ještě v noci čeká osmihodinová jízda autobusem do Hurazu.Ale pak už budeme konečně v horách.
—————
První video je tady: youtu.be/1kPhvT8SQbA
Jo a jestli chcete třeba za expediční pohled nebo suvenýr podpořit mou expedici na druhou nejvyšší horu Hindúkuše Noshaq 7492 m, ještě čtyři dny můžete.... https://www.sportstarter.cz/cs/vyzva/marketa-hanakova/
—————
Expedice Hindúkuš 2016 – Noshaq 7492 začíná. Sice to tak na první pohled nevypadá, protože míříme úplně na jinou stranu zeměkoule, než kde se Noshaq nachází, ale je to tak.
Ukončili jsme lezeckou přípravu na stěně Flash Wall v Olomouci. Už se těším na podzim, až se tam zase vrátíme. Stěna mi bude asi chybět. I ostatní fyzická příprava je u konce – běhání, chození po horách a TRX pod vedením trojice skvělých trenérek Anet, Markéty a Lucie. Teď už nás čekají jen velké hory. Už za pár dní míříme do Peru, kde se v tamních horách chceme aklimatizovat na sedmitisícovku Noshaq.
A jaké máme v Peru plány? Autobus nás vyplivne rovnou v nadmořské výšce 3000 metrů v Hurarazu, takže první dny to na žádné větší vyskakování nebude. Naopak, budeme toho asi mít plné kecky, aniž bychom se někam sápali. Jakmile přivykneme na huarázský vzduch, zamíříme na jednodenní výšlap k laguně Churup, která se nachází v nadmořské výšce kolem 4600 metrů. Pak už vyrazíme skutečně do hor. Vybrali jsme si náročný a málo chozený trek kolem krásné a bájné hory Alpamayo. Čeká nás šest dní pochodu zcela mimo civilizaci. Vše potřebné si, jak je naším zvykem, poneseme na zádech sami. Doufáme, že si během treku dobře přivykneme na výšku kolem 4500 metrů, abychom poté mohli mířit do pater ještě vyšších. Prvotně je v plánu výstup na šestitisícovku Chopicalqui. Ale protože víme, že situace se každý rok na výstupové trase mění, máme v záloze i jiné vrcholy, např. Nevado Copa, Nevado Pisco, Ursun, Ishinca…. Rozhodneme se na místě. Navíc je zatím předpověď počasí nic moc, takže v úvahu i připadá varianta přesunu na jih od Limy, kde se pár šestitisícovek nachází. Takže je možné, že se ozveme z Chachani, Nevado Coropuna nebo Ampaty.
Po celou dobu naší peruánské akce budeme pod kontrolou Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, pro kterou budeme monitorovat naše tělesné hodnoty, které po našem návratu Michal Botek vyhodnotí a případně upraví tréninkový plán před Noshaqem.
A Peru bude také takový velký test, jak bude fungovat naše online zpravodajství. Na rozdíl od hindúkušského Noshahu, odkud se budeme snažit zpravodajství posílat každý den i s nějakou tou fotkou, z Peru se bude ozývat jen sem tam. I tak uvidíme, jak technika a naše české spojky Pavlína, Petr a Valda Bruce Willis fungují.
—————
Asi po stopadesáté se převalím na druhý bok. Jsme na cestě už čtrnáctý den, každý máme pár kilogramů tuku, ale i svalů dole a před sebou ještě řádný kus cesty. Před čtyřmi dny jsme došli do cíle treku Makálu – základního tábora (BC) čtvrté nejvyšší hory světa majestátní Makálu (8463 m). Zatímco většina tady končí a vrací se zpět, pro nás vše teprve začíná. Přitom už samotný trek Makálu patří pro svou délku a odlehlost k velmi náročným podnikům. Ale zase na rozdíl od treků, které se podnikají kolem Annapúren nebo k Everestu, tady mají lidé hory jen pro sebe.
V BC Makálu (4900 m) využijeme poslední kamenné lodžie a služeb dvou krásných mladých Nepálek. K večeři nám uvaří smaženou rýži, které všichni sníme dvojnásobnou porci. Zřejmě podvědomě tušíme, že následující dny budeme spíše strádat hlady. Máme přesně určené porce, které nesmíme překročit, jinak bychom hladověli zcela.
Jeden pytlík ovesné kaše k snídani, 100 gramů ořechů nebo sušeného ovoce, necelých 100 gramů sušeného masa, jedna 60gramová a jedna 80gramová energetická tyčinka ke svačinkám a k večeři si můžeme dopřát necelých 100 gramů rýže s trochou instantní omáčky a pěti gramy špeku. Toť vše. Na jeden den toho příliš není, takže obžerství se zřejmě v následujících dnech obávat nemusíme. Spíše máme obavy, abychom to fyzicky vydrželi. Příjem energie vzhledem k jejímu výdeji nebude zrovna v rovnováze.
Loučíme se se základním táborem. Cesta do Šerpání Low Campu (5300 m) sice vede sutí, ale je jasně daná. Nad námi září Makálu a před námi leží nekonečné moře kamení…
Počáteční dny jsou kruté. Po prvním vyčerpávajícím celodenním pochodu už za každou hroudou vidím tábor. Pavel se Zdeňkem střídavě hledají příhodné místo k vytouženému přenocování. Když konečně Zdeněk hlásí, že našel fajn plácek s vodou a je to jen dvacet minut cesty, nahodím pětadvacetikilový batoh zpět na záda a tempem, za které by se ani šnek nemusel stydět, šlapu do tábora. Zdeněk nelhal, tábor je vážně moc pěkný. Vybereme jeden z mnoha plácků, postavíme stan, nanosíme vodu a vaříme čaje. Pohoda před stanem ale brzy končí. Jakmile se tábor dostane do stínu, rapidně se ochlazuje. Zalezeme do stanu a odpočíváme. Je sice ještě brzy, ale já se tady v Himálaji naučila spát kdykoli, kdekoli a klidně i dvanáct třináct hodin denně, což je pro mé srdce, které hlídá kardiostimulátor, určitě dobré.
Ráno Pavla pobolívá hlava. Rozhodujeme se zůstat na místě další den, a pokud se jeho stav nezlepší, budeme muset sestoupit zpět do nižší nadmořské výšky. Zatímco Pavel leží se zasmušilým výrazem ve stanu, my se Zdeňkem využíváme krásného počasí a jdeme na průzkum. Chceme vystoupat v rámci další aklimatizace do nadmořské výšky 5600 m a pokusit se najít cestu dál. Z kempu se totiž nabízejí dvě možnosti pokračování. Zkoušíme jít ledovcovým korytem tvořeným pohyblivou sutí dál. Docházíme až do místa, kde cesta zahýbá prudce doleva. Náznaky kamenných mužíků tu sice jsou, ale terén je neschůdný. Vracíme se zpátky. Pavlovi stále není dobře, a tak zůstaneme ještě jeden den a prozkoumáme druhou variantu.
Ráno jdeme hledat cestu už všichni tři, Pavlovi se přes noc ulevilo. Bohužel zjišťujeme, že ani druhá varianta zřejmě nebude správná. Opět to otáčíme ve výšce kolem 5600 m – cesta se nám zdá dost nebezpečná. Místy nás ohrožuje padající kamení z okolních skal. Kudy se zítra vydat dál? Nakonec se rozhodneme pro první variantu. Jak se později ukáže, zvolili jsme správně. „Moji“ dva chlapi mají zřejmě slušnou intuici a orientační smysl.
Po dnech odpočinku je potřeba zase začít makat. Den má jednoduchý scénář – bloudění v suti, mátožení se ve výšce kolem 5700 metrů, podlamující se nohy pod těžkým batohem. Do Šerpání High Campu (5700 m) přicházíme krátce předtím, než se sluníčko schová, vzápětí se však ocitáme v lednici.
Jsme u čela ledovce, zítra nás čeká průstup přes šestitisícová sedla. Honem postavíme stan a začneme nosit vodu. Zdeněk opět nezklame a vydá se hledat nástup na ledovec, abychom v noci, až budeme vyrážet, nebloudili. Začíná mi být pořádná zima, dokonce kluky přemlouvám, že bychom dneska mohli vařit v chodbičce stanu, ale neukecám je. Oblékám na sebe všechno peří, co mám, takže mi kouká jen nos. Ochlazuje se natolik, že než stačíme donést vodu z ledovcového potůčku ke stanu, je na jejím povrchu ledová vrstva.
Den D začíná dvě hodiny po půlnoci, kdy musíme opustit teplíčko a vylézt ven na mráz, uvařit lehkou snídani, sbalit stan, nasadit sedáky. Vyjít se nám podaří za svitu měsíce krátce před čtvrtou hodinou ranní. Ještě že Zdeněk včera hledal cestu dál. Potmě by se mezi obrovskými nestabilními kameny špatně hledala. Hned v úvodu špatně došlápnu na houpající se kámen a ten mi nemilosrdně přiskřípne holeň. Chvíli vydýchávám bolest, pak se ztěžka zvednu. Zdeněk mi pomůže nasadit batoh a zkoušíme jít dál. Bolest pomalu ustupuje. Nebo spíš neustupuje, ale nahrazuje ji ukrutné mrznutí prstů na nohou. To ale netrápí jen mě.
Zdeněk jdoucí vpředu se snaží vyhýbat trhlinám a natrefit v mohutné hradbě skal správné místo k průchodu. Jdeme pomalu, jsme už ve výšce okolo šesti tisíc metrů.
Zoufale se snažím spatřit světlající oblohu, ta však nepřichází. Až konečně, tam na východě už není tak tmavá, konečně se blíží svítání a s ním i slunce. Trvá to však ještě nekonečné desítky minut, než nás pohladí první sluneční paprsky. V tom okamžiku všichni zastavíme, beze slov zujeme boty a ponožky a mneme si holé prsty na nohou. Jsou ledové a bez citu. Po chvíli se nám je podaří přivést zpět k životu.
Stoupáme pořád mírně nahoru a pomalu se přibližujeme k místu, které by mohlo být hledaným sedlem Šerpání (6135 m). Konečně jsme na jeho úpatí. Vzhledem k těžké bagáži se rozhodujeme zajistit si ho lanem. První se vydává vzhůru Pavel, v polovině buduje štand, kam za ním dolézá Zdeněk, aby mohl odjistit znovu Pavla, který doleze do zhruba dvou třetin celkové výšky. Pak přichází řada na mě. Lezu pomalu, strašně se zadýchávám, každou chvíli odpočívám.
Konečně jsem u Zdeňka a těším se, že si trochu vydechnu. Jenže všechno je jinak. „Převaž se na druhé lano a rovnou můžeš pokračovat, odjistí tě z vrchu Pavel.“ Místo odpočinku funím dál vzhůru. Chápu, že nemáme čas na to, abychom se zbytečně zastavovali. Pavel se přibližuje velmi pomalu. Necelých padesát metrů zdolávám snad půl hodiny. Nahoru už nám zbývá jen pár výškových metrů. Ze sedla se nám otevírají fantastické výhledy na sedmitisícovou Barunce (7162 m), fotogenickou horu Amadablam (6812 m) i West Col (6143 m) – sedlo, které ještě dnes musíme zvládnout přejít.
Slanění dolů na ledovec je ještě náročnější než výstup do sedla. Z nestabilní skály se uvolňují kameny. Těžký batoh mi slaňování komplikuje více, než je zdrávo. Břišní svaly, ruce, záda – cítím, jak mi pomalu odcházejí. Navíc lano nedosáhne až k zemi. Házím batoh dolů a pomocí dvou cepínů se snažím opatrně slézt na ledovec. Všichni honem prcháme od skály.
Tento úsek byl fyzicky hodně náročný a v termosce není ani kapka čaje. Musíme si chtě nechtě udělat pauzu a začít roztápět v ešusu sníh.
Přechod relativně rovného ledovce do sedla West Col se nese ve znamení boření se hluboko do sněhu, zhoršujícího se počasí a blížící se noci. Kluci se vepředu střídají, já šmatlám ztěžka za nimi. Všichni toho máme plné zuby a nádherné okolní scenerie jsou nám fuk. Procházíme prvním výškovým táborem Barunce. „Zabivakujeme,“ škemrám potichu. „Ne, musíme dojít až do základního tábora Barunce,“ říkají kluci. Sklopím uši a z posledních sil se sunu do sedla. Sluníčko pomalu zapadá a mně v hlavě hlodá myšlenka, jak takto vysílená slaním s těžkým batohem ze sedla dolů. Do BC Barunce docházíme za úplné tmy. Zalezu do stanu a okamžitě usínám.
Nikam ráno nespěcháme, čeká nás „pouze“ přesun do tábora Digmo Komba (4900 m). Cesta vede po proudu řeky krásným údolím Hunku pořád mírně z kopce. Včerejší den nám dal zabrat. Po třech hodinách chůze se zastavujeme u krásného jezírka s písečnými plážemi a vaříme si hříbkovou polévku.
Přemlouvám kluky, že si dáme dnes pauzu a odpočineme si. Neuspěji. Jdeme dál. Kemp má být vzdálený tak hodinku chůze. Jdeme hodinu, dvě, tři a kemp pořád nikde. Zapadá slunce, stmívá se, ochlazuje se a kemp pořád nikde. A před námi docela prudké stoupání. Cesta se navzdory mapě, kde vede stále podél řeky a kemp se u ní také nachází, začíná stoupat vzhůru a od řeky se odpojuje. Opět navrhuji, že zabivakujeme a ráno uvidíme. Kluci jsou však vůči mým nápadům imunní.
Kemp není ani za dalším kopcem. Je už skoro deset večer. Tentokrát důrazně říkám: „Nikam už nejdu, zabivakujeme a ráno uvidíme.“ Pavel sice trošku brblá, ale protože i Zdeňkovi se jeví můj nápad rozumný, zabivakujeme. Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne. Povalujeme se ve spacácích na travičce před stanem a nemůžeme se nabažit pohledů na Mera Peak a další štíty. Nakonec se sbalíme a podle rady kolemjdoucího nosiče snadno najdeme kemp. Tam se zbytek dne jen válíme a jíme. Nádherný den.
Tady také končí naše himálajská romantika. Výstup na Mera Peak (6476 m) je už o něčem jiném. Vládne tu komerce, po kopci se motají skupinky lidí, o kterých se ani nedá říct, že jsou to horolezci. Mačky z nich někteří vidí evidentně poprvé, jsou taženi na laně k vrcholu jako ovce. Zkrátka jiný svět, ve kterém naše trojice působí trochu nepatřičně, skoro jako bychom se v tomto cirkuse ocitli tak nějak omylem.
UBYTOVÁNÍ:
JÍDLO A PITÍ:
Deník výpravy a fotogalerie: https://nepal-2012.webnode.cz/
—————
Na prvním obrázku je Markétino vrcholné výtvarné dílo. Na druhém to, co z něho Ivana Bokůvková dokázala udělat. Vytvořila tak úžasnou expediční pohlednici, se kterou se rádi chlubíme a jsme na ni patřičně hrdi. Budete-li chtít, můžeme vám tuto nádhernou pohlednici z expedice do Hindukúše poslat. Mrkněte sem: https://www.sportstarter.cz/cs/vyzva/marketa-hanakova/
—————
Při aktivitách, kdy nepočítáme každý gram, určitě zlepší komfort spaní samonafukovací polštářek. Jeho využití si dovedu představit například při spaní ve stanu při víkendových přechodech českých i slovenských horských hřebenů, při spaní na chatách nebo i pod širákem. Je malý, skladný a docela lehký. Polštářek je omyvatelný a nesaje vodu.
Povrchová úprava je velmi příjemná. Pohodlí si lze snadno regulovat ufouknutím nebo naopak přifouknutím vzduchu. Zkrátka záleží na tom, jak má kdo rád vysoko pod hlavou. Nám se Zdenkem oběma vyhovuje spaní na středně nafouknutém polštářku.
Závěrečné hodnocení: rozhodně se s polštářkem vyspíme ve stanu líp, než když si mačkáme pod hlavu oblečení.
Menší minus: na samonafukovací karimatce má plně nafouknutý polštářek tendenci ujíždět. Vyřešit se to tak, že se polštářek strčí dovnitř spacáku.
|
Hmotnost: |
280 g |
|
Rozměr: |
48x28x12 cm |
|
Rozměr balení: |
8x 20 cm |
https://www.yate.cz/yate-samonafukovaci-polstarek-xl-ruzne-barvy-48x28x12-cm---detail-P930000101.aspx
—————
—————
Expediční pohlednice je na světě
Světlo světa spatřila naše expediční pohlednice. Autorkou je stejně jako u našeho loga Horalé z Hané fantastická Iva Bokůvková. Pokud budete chtít, můžeme vám pohled z expedice poslat. Stačí, když mě zde na Sportstarteru jen malinko podpoříte.
a nebo vám můžu dovézt třeba drobný suvenýr, uvázal uzel či věnovat DVD s filmem, který tam natočíme.
—————
Na pár minut jsme si v Olomouci odskočili “do druhého výškového tábora (6200 m) na Noshaqu“ a nasáli vzduch ochuzený o kyslík. Nekecáme :-)
Zjišťujeme totiž, jak jsme schopni„od přírody“ snášet vysokou nadmořskou výšku. Celý výzkum probíhá ve spolupráci s Michalem Botkem, odborným asistentem Katedry přírodních věd v kinantropologii na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.
Na půdě fakulty Botek díky speciálnímu přístroji a kyslíkové masce nasimuloval nadmořskou výšku 6200 metrů. Tato část výzkumu probíhala v klidu. Po celou dobu monitorovali odborníci náš krevní tlak, saturaci, puls atd.
Po vyhodnocení klidové části jsme se šli „po horách“ trochu projít. Ocitli jsme se v nadmořské výšce cca 4500 metrů a nenáročně pár minut pochodovali. Zatímco my jsme nasávali vzduch odpovídající těmto nadmořských výškám, tak odborný asistent Botek a kardiog Vyhnánek opět bedlivě sledovali, jak naše tělo na tyto výšky reaguje.
Příště nás čeká podobný test, ovšem s plnou zátěží a chůzí do kopce.
—————
O tom, jak se jí v základních táborech, jsem už psala. Teď je na řadě stravování a stolování ve výškových táborech.
Jídlo ve výškových táborech:
Na naší předchozí sedmitisícovce Muztagh Ata jsme byli poprvé vybaveni cestovním jídlem Travellunch a musím říct, že tak dobře, jako tehdy, jsme si nikdy předtím na expedicích nepochutnali. Travellunch má kromě výborné chuti i řadu dalších výhod. Jídlo stačí pouze zalít horkou vodou, nechat asi 10 minut odstát a je připraveno ke konzumaci. Nemálo se tím šetří plyn. Kdo se nechce zabývat umýváním ešusu, nemusí. Jídlo se dá připravit přímo v sáčku, ve kterém je dodáváno.
Ke snídaním jsme nejčastěji jedli müsli s oříšky s kakaem (to byla pro nás naprostá jednička), müsli s pomerančem a müsli s rozinkami. Ovocem ani oříšky výrobce nešetří, takže se nikdo nemusí bát, že bude jíst samé vločky a jen při troše štěstí narazí na kousek ovoce. Existují i míchaná vejce, která jsou výborným zpestřením. K tomuto jídlu je ale zapotřebí trošku oleje nebo sádla.
Druhou variantou našich snídaní bývají polévky se suchary. Není to sice tak energeticky vydatné jídlo jako vločky, ale zase je to změna a ta je při tomto typu stravy důležitá.
Jako hlavní jídlo nabízí Travellunch docela širokou škálu jídel, takže jsme si pochutnali na hovězím Stroganoff, myslivecké směsi, Hot – Pot – kuřecí m mase s nudlemi, boloňských špagetách, čočce na slanině a bramborové kaši se šunkou a pórkem. Nedá se ani říct, které jídlo bylo lepší a které horší, protože všechna byla vynikající.
Ovšem nejen Travellunchem je člověk živ. Pár dní se dá také docela slušně vydržet také na obyčejné instantní bramborové kaši se špekem a uzeným sýrem. Viz. video
Jídlo během výstupu
Energetické tyčinky, oříšky a sušené ovoce tvoří základ jídla, které jíme během výstupu. Osvědčily se rovněž energetické gely. Pro rychlé dodání cukrů a tím pádem energie používáme například gely od mX3 extreme. Ovšem dlouhodobě se na takovém jídle vydržet nedá. To asi potvrdí každý horolezec nebo i třeba člověk, který se zabývá chozením dálkových treků. S blížícím se koncem se situace vždy opakuje. Člověk začne snít o mase, hranolkách, zeleninových salátech a českém chlebu. Trochu bílkovin lze sice dodat sušeným masem, ale i to se brzo přejí.
Pak už je většinou těžké si na čemkoliv pochutnat. Na Muztagh Atě jsme například v posledních dnech našeho pobytu vyměnili energetickou tyčinku za úplně obyčejnou čínskou polévku a oblizovali jsme se až za ušima.
Pití během výstupu a ve výškových táborech:
Čaj ovocný, čaj černý, čaj zelený, čaje smíchané dohromady – zkrátka čaj, čaj, čaj. Čaj v termosce, čaje plný ešus po příchodu ke stanu, čaj pořád a všude. Kupodivu se nám nepřepil. Občas jsme ho zaměnili za rozpustné magnézium a regenerační nápoje. Ovšem po českém pivu dušička mnohokrát zatouží.
Příště: Základní pravidla hromadného stolování, aneb Kdo zavádá, ne…re J
—————
